jan Dolejší
zapomněnka

bylo nebylo,
v něčí hlavě se to zrodilo,
než se to zapomnělo
stejně jako zapomenutelné tělo
tělo, bez masa,
jak husa bez lasa,
jak slepice bez peří
jak díte, jež nevěří
jak lp bez gramce,
jak lovec bez kance,
jak vězení bez vinných
zkrátka jak spousta věcí bez jiných.

zapomínání je lehké,
lidské osudy jsou křehké,
je tak snadné skoncovat,
snazší než za úplňku tancovat,
však sabbaty jsou již z módy,
pějte tedy na ně ódy,
jen já zdrženliv budu,
a bez bázně a studu,
říkám vám, a to vážně míněno jest
nežli bych lstí přišel o čest,
raději vše zapomenout měkce,
nežli dostat od života lekce.

lekce sice užitečné jsou,
však za dobu povadnou,
když paměř ochabne,
a vše v zapomnění upadne,
čaká každý smysl básně,
avšak odbudu jej krásně,
smysl básník zapomněl,
aby každý svůj vlastní výklad měl.
a aby písně směle pěl,
a na mých řečech nelpěl

jan dolejší
černoch

někde v Africe u rovníku,
sedí černoch u botníku.
spílá, blesky lítají,
avšak dcera sedí potají.

dcera sedí potají, co to je za závan?
že by nový parfém? či se z venku line dým?
otevřte okno, lká, nechť je tu průvan,
udělejte něco s tím!

však dcera sedí - jakoby bez dechu
otec se diví, co se děje.
však v tu ránu se probudí v pelechu,
vedle opilá manželka...zvrací

och ano, toť ten odér, co mě za nos táh,
inu, vše je v pořádku, a otec se zas natáh.

jan dolejší
Tereza

tereza...toť jméno, ach ten zvuk,
to jméno nesmí nosit žádný kluk!
by jen uškodila osoba muže
nejmenujte své syny tereza, nuže
ono jméno skrývá kouzlo,
po kterém by všechno zlo sklouzlo...
sklouzlo zpět kam patří,
do pekla mezi své bratří.

tereza...libé to jméno, šarm a znění,
nejednoho donutí k bdění,
celou noc a celý den,
aby uchytil tu libost jen,
však nepodaří se mu onen čin,
byť by vypil sebevíc vín,
tak jako všechna krása,
i tato neuchopitelná je,
nečeká smrtelníka spása,
pokud tu krásu zabije...

nuže smrtelníci střezte se,
a vy slídilové vězte, že
dokud budu živ a zdráv,
ono jméno se mnou bude žít,
nepotřebuji k tomu žádných práv,
jen to jméno slyšet znít...

jan dolejší
trpaslík

v hospodě, na půdě,
v lese i na chůdě,
na střeše, v komíně,
na hráchu i na kmíně,
v posteli, v kostele,
včera vedle postele,

ve skříni, ve spížích,
v kredenci, i na lyžích,
na snowboardu,
na billboardu,
pod krovem, v lednici,
ve sklepě, na svíci,

na Slunci i Měsíci,
na příborech na lžíci,
za nehtem, na stropě,
na saku a na klopě,
za stěnou a zástěnou,
za jeptiškou zazděnou,

za dveřmi, za rohem,
pod miskou s tvarohem,
v očích, v peřinách,
ve stromech, v jejich kořenách,
v hudbě, v cdčkách,
v lidech a vařečkách,

tam všude hledejte,
tam se může skrývat,
trpaslík, jenž vás donutí zpívat!

jan dolejší
balada o másle

jednou v jedné lednici
bylo máslo ležící
však jedné slunečné noci,
přestala lednice chladit,
i řeklo si máslo kruci,
to může mé konzistenci vadit.

proto máslo jednat musí,
vždyť ten žár jej dusí!
i sebrala se ona hmota,
že zjistí co se stalo,
i zaznila teskná nota,
a všechno máslo povstalo.

povstalo proti svému osudu,
řka "já snězeno nebudu!"
I máslo bojuje proti žaludku,
nechce se mu dovnitř - natož ven,
volá: "chceš dostat na budku?"
žaludek odpoví kručením jen.

A jak to všechno dopadlo?
možná by vás napadlo.
máslo si svobodu vydobylo,
však na jednu věc nemyslí,
co z másla nakonec zbylo?
jen žluklé máslové nesmysly.

jan dolejší
Vousatá Alžběta

i šla Bětka do světa,
poslala jí tam teta.
teta a zlá matka,
vyhnaly ji z domu,
že jí roste bradka,
a knír ještě k tomu.

Bětka světem bloudí,
krev jí srdcem proudí.
přemýšlí a spílá - proč?
proč jí a ne bratra?
má teď v hlavě kolotoč,
zvučí jako Tatra.

Její bratr se pyšní
plnovousem dnešním.
však ona má jen pár vousů,
na bradě a pod nosem,
nebo že si lokty koušu
pod špíny nánosem?

a tak Bětka putuje, odpovědi hledá,
ona je však silná dívka, ona se nedá
pokračování příště.