Jan Dolejší
Balada o Kubánce

Na panenském ostrovu,
bičovaném krutými vlnami moře,
na hřbitově na rovu,
tam žena tmavší než černá bota

sedí, potichu však nikoli,
tesknou píseň zpívá,
repertoár ani sama nevolí,
to jen osud na ní rukou kývá.

Na hrobě všech všedních radostí,
zpívá šanson, jazykem zatracených,
jazykem lásky a zároveň starostí.
Jazykem, jemuž jen ona a mrtví rozumí.

V ruce doutník třímá, a v druhé kávu,
černý nápoj vřele vítá černé myšlenky,
oblečena je jen ve volném hávu,
zpívá, a přitom pláče.

Kdysi dávno žila, ne jako dnes,
životem plným všedností, a přec kouzelným,
teď vítr beze stopy vše odnes,
zbyla jí jen prázdná vzpomínka.

Ač černoška, přec bílá jak stěna,
Všechno jí osud vzal,
teď jen nad hroby sténá,
a nemůže dál.

Druhého dne zrána, když kohouta i prostý lid
vzbudily paprsky sluneční,
Nad hroby však panuje naprostý klid.
Jedna žena dnes se nevzbudí.

Jan Dolejší
Porozumění

Včera v noci měl jsem snění,
o tom, že se leccos změní.
Že svět i lid ovládne smír,

však probuzen jsem zrána byl.
Sen se kamsi vypařil.
Jen ozvěna v uších zní.

Naděje i porozumění,
kdo ví jestli něco změní.
Sny se často nesplní.
Bohužel. Bohudík

Jan Dolejší
Soumrak

Vlahý vánek večerní,
Západ slunce, pláž a skály.
A na nich sedí stařec.
Vzpomíná, tam - za mládí stáli.

Za těch pozdních večerů
Přáli si a slibovali,
mladí, krásní, nerozvážní,
a jak se milovali!

Všechno prachem nyní je,
odváté stovky mil v dál,
i tehdy Slunko zapadalo,
i tehdy vítr vál.

Dnes může jen stát,
vzpomínat a lkát,
nyní už mu zbývá jen
on, tento poslendí den.

Smířen se svým údělem,
rozhodl se naposled
spatřit světlo, západ slunce,
spatřit racků let...

Smířen se svou úzkostí,
supy dnes večer pohostí.
Spatřit světlo,
spatřit soumrak,
spatřit ptáka let...

...dnes naposled...

Jan Dolejší
Smrt a pijan

Kdysi, za časů temných,
žil, byl jeden muž.
Neměl však ruk jemných,
často svíral v rukách nůž.

Nezřídka po putykách sedával,
na ostatní nadával,
a když potřeboval někdo pomoc,
nikomu nic nedával.

Jednoho dne zase v krčmě,
opět sedí u svého moku,
popíjí ho velmi lačně,
než zaslechl toho kroku.

Postava nad ním stojí,
postava vysoká, v kápi.
Každý člověk se jí bojí,
avšak jeho to netrápí.

Dále ten svůj korbel třímá,
Zpod kápě prázdné důlky oční,
Všude kolem strach, a zima,
jen on, a nad ním postava...

On se na Smrt usmívá:
"Starý brachu, vítej k nám,
lidé místní si tě přejí,
ale počkají, a posaď se,
ať tu nejsem stále sám."

Postava s kosou odpoví:
"Však vezmu si tě s sebou,
tebe a půl království,
lidé dobří zesnou.

Každou práci odměnit
náležitě třeba,
já si žádám jen tvůj život,
ni vody, ani chleba."

Zítra zrána stalo se,
všechny dobré lidi
ve městech i v pralese,
zmařila ta zhouba,
nemoci a krutý mor
krajinou se nese.

V krčmě stále člověk sedí,
na kabátě záplatu,
Smrt na něj opět hledí,
avšak nežádá si výplatu.

"Dnes tě opět nechám žít,
ať vidíš, co jsi napáchal,
již nebudeš míti co pít,
hospodského, sládka, i prodavače
tys mi nechal,
já musel si je vzít."

Smrt zmizí v dáli,
on tam zůstal zcela sám.
Tma, ticho, samota,
tento pocit dobře znám.

Jan Dolejší
Nemluvně

Pokoj, lépe řečeno komůrka,
uprostřed ní stolek stojí.
Dvě židle, a na zdi kříž,
Na jedné židli žena - a nemluvně kojí.

Žena chudobnější než ta smrt,
Ten pokoj = celý její svět,
ráda by se oprostila,
vydala se tam a zpět.

Nemá ale, kdo by chtěl
za ruku držet jí,
a dítě chovat v náručí.
Otce děcka vyhnala,
a již ho nikdo neviděl.

Sedí sama v komůrce,
a nemá co jíst,
Její smutek, její žal
nechce jít však o dům dál.

Cítí již, jak síly ztrácí,
dokáže do parku dojít,
či se na zem skácí?
Kéž by chtělo děcko pojít.

A ona, tak jak kdysi,
mohla zase volně žít,
to děcko jenom spí si,
pokud tu s ní zůstane,
nebude ji nikdo chtít.

Zvedá se, jak stěna bílá,
matka i s tím dítětem,
na stůl dítě pokládá,
již nepláče nad světem.

Matka nože chápe se,
děcko spinká klidně, tiše.
Jeden pohyb, dokonáno,
jeden pohyb, jedno klišé.

Krev ze stolu
na zem odkapává,
matka bříměte zbavila se,
nic krom hladu necítí,
netrápí se,
myšlenka jí v hlavě vstává.

Najíst se a děcka zbavit?
snadný čin a snadná práce,
kuchyňku již připravuje,
a hostina bude, zdá se.

Dojezeno, dokonáno,
jen ten pokoj svědkem je,
pokoj, kosti, a to ráno,
žena, krvavá hostie.

Hladu, smutku, necítí již,
v pokoji, kde jen stůl vězí,
dvě židle, a na zdi kříž.
však copak bude dělat dále,
to ví jenom stěží.